Přehled webu
Wicked si v Adresáři 18 nese štítek Stránky s porno parodiemi — a vlastní vstupní upozornění jeho stránek mluví stejně jasně: web včetně všech odkazů, obrázků a videí zobrazuje sexuálně orientovaný, výslovně pornografický materiál a přístup za branou mají jen dospělí, kteří souhlasí s podmínkami. Značka se tak ke svému charakteru hlásí bez opisování a nic z něj nepřikrášluje. Parodie je zároveň žánr, který v pornu funguje podle vlastních pravidel, a kdo ho chce hodnotit, musí ta pravidla nejdřív znát.
Parodie nežije z anonymity, ale z rozpoznání. Přebírá známé tituly, postavy, kostýmy i situace a převádí je do explicitní podoby: divák se nejdřív chytne toho, co poznává, a teprve pak sleduje samotnou scénu. Právě tenhle princip dělá z parodického porna náročnější disciplínu, než se na první pohled zdá. Výprava, kostýmy, obsazení a delší stopáž nejsou ozdoba navíc — bez nich by z nadsázky zbyla jen kostra vtipu a scéna by se rozpadla do dalšího zaměnitelného klipu. Síla žánru je proto v souhře dvou věcí: musí fungovat jako pornografie a zároveň jako hříčka, které divák rozumí. Kde jedna z nich vypadne, pozná to i ten, kdo se o parodie jinak nezajímá.
K tomu patří ještě jeden rys, který se ukáže až časem: parodie stárne spolu se svou předlohou. Vtip postavený na odkazu k titulu, který má divák spojený s určitou dobou, funguje dál; nápodoba módní vlny po pár letech vyprchá. U tohohle žánru se proto vyplatí sledovat, jestli si tvůrci vybírají předlohy s trvanlivostí, nebo jen na jeden večer.
Pro někoho, kdo se s žánrem teprve potkává, je užitečnější ptát se na konkrétní věci než hledat univerzální soud. Půjčuje si značka předlohy z oblastí, které má divák v hlavě — filmové klasiky, seriály, hudební klipy, známé postavy — nebo míří spíš do okrajových zdrojů? Staví na jednorázových nápadech, nebo se vrací k opakujícím se postavám a pokračováním? A udrží tón i poté, co se odečte samotná explicitní část? Odpovědi na takové otázky nedá žádný štítek v katalogu; zařazení do kategorie jen zužuje výběr a zbytek se pozná z materiálu samotného. Právě v tom je ale jeho hodnota — místo desítek stránek s náhodným obsahem se hledání soustředí na weby postavené na stejném principu. Značky v něm se pak dají srovnávat mezi sebou: kdo drží tón předlohy přesněji, kdo sází na humor a kdo spíš na výpravu.
Wicked nicméně nezůstává jen u deklarace. Na jejích stránkách se dá dohledat i praktická stránka provozu: v části věnované platbám je jako autorizovaný zpracovatel plateb uvedená firma SEGPAY, a to jak pro fakturační dotazy, tak pro zrušení členství. Provoz tedy stojí na placeném členství, ne na volně přístupné sbírce, a pokračující přístup je spojený s platbou. Jak členství vypadá, kolik stojí a co přesně odemyká, se ověřit nepodařilo — hlubší sekce stránek se nenačetly a hlásily jen nenalezený obsah. Kdo potřebuje přesnou představu o nákladech a rozsahu, musí se spolehnout na informace přímo od provozovatele.
Co tedy u značky postavené na parodii rozhoduje, je charakter, ne objem. Divák, kterého baví nadsázka, ocení, když scéna kromě sexu nabídne i pointu — přesnou nápodobu, přehnanou karikaturu nebo nečekané zasazení, které drží pohromadě od začátku do konce. Kdo naopak čeká rychlý proud anonymních klipů bez kontextu, narazí na jiný typ zábavy: pomalejší, hravější a závislý na tom, nakolik tvůrci trefí tón předlohy. Parodické značky si proto drží publikum, které se k nim vrací kvůli rozpoznání, a ne kvůli počtu položek v nabídce.
Zbývá jediná zkouška: vybrat si titul, jehož předlohu člověk bezpečně zná, a podle něj posoudit, jestli mu sedí humor, výprava a tempo. Teprve pak má smysl řešit, jestli je parodie nosný žánr na delší dobu, nebo zábava na jeden večer — a podle toho i to, zda uvažovat o placeném členství.